Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv Výstavy a veletrhy
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Václav Stratil: Nelze se zachovat

2008-01-28 01:34

st 6. 2. od 19 hod - VERNISÁŽ
Václav Stratil: Nelze se zachovat

výstava potrvá od 5. 2. do 28. 2. 2008

Vernisáž v pondělí 4. 2. od 19 hodin

Podnětem k obrazům vystaveným na Nelze se zachovat byla otázka, jak v současné době namalovat abstraktní obraz.
Dějiny umění představují souvislou řadu všemožných obrazů, na jejímž úplném konci je bod nazývaný současnost. Umělec žijící v současnosti se nemůže vyhnout tušení či vědomí, že čerpá z minulosti, cituje, parafrázuje, dělá retro. Zjišťuje, že jeho práce je v jistém smyslu dopředu interpretovány.
Jak by bylo možné malovat obrazy, které se tomuto zjištění vzpírají? Jak se lze vzpírat, pakliže prostředky mají zůstat tradiční (olej na plátně)? Jak se při tomto pokusu navodit dojem, že nejde o trucovitý odpor, ale o cestu, jak se v obrazech vrátit k silné, působivé výtvarné formě?
Při těchto úvahách vzniká prostor pro malířskou abstrakci. Stratilova řešení abstraktní malby vycházejí z pojmu „post-entropie“, který razí svůj pohled na umění i na civilizaci. Jeho obsah je pohyblivý (náladový), aby odpovídal stavu rozmělnění a mizení záchytných bodů. Kategorie, do kterých členíme skutečnost a nebo třídíme umění, se postupně rozpouštějí. Jsou nahrazovány neurčitostí, beztvarostí a otupením významů. Avšak tato amorfnost také umožňuje poddat se smyslovým zážitkům. Je do dekadence obrácená naruby.
Podobu pláten často s určují vitální traktace monochromních ploch. Diváky může překvapit jejich „blátivý“ charakter. V některých se objevují drobné fragmenty textů. Obrazům ale nedominují, obraz nekomentují, ani nevysvětlují. Fungují spíš jako specifický vizuální prvek – tag.
Až na jednu výjimku vznikly obrazy kvůli výstavě Nelze se zachovat. Václav Stratil se k nezobrazivé malbě dostal už u slavných tušových kreseb z 80. let nebo u obrazů ze reflexních samolepicích pásek z následujícího desetiletí. Vrátil se k nim opět v roce 2003, kdy po mnoholeté pauze začal znovu malovat. Pouze málo z těchto abstraktních obrazů bylo někdy vystaveno. 

galerie NoD

-----------------

Václav Stratil (nar. 1950 v Olomouci)
V současnosti působí jako vedoucí ateliéru kresby na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Vystudoval v letech 1970-75 FFUP v Olomouci, katedra výtvarné teorie a výchovy.

Václava Stratila nejde zařadit do žádné škatulky, jeho tvorba je tak úžasně mnohotvárná, že se vymyká jakémukoli jednoznačnému zařazení. Když jsem si opět procházel jeho nesmírně různorodé životní a tvůrčí polohy, napadlo mě, že nejblíže má právě díky této všestrannosti k Josefu Váchalovi. I on byl ve svém obrovsky bohatém díle v podstatě osamělý. Chceme-li se přiblížit k jeho umění, musíme něco vědět o vnitřních pohnutkách umělce. Právě u těchto tvůrců je to nanejvýš nutné. Váchalův styl byl originální a nenapodobitelný díky svébytné osobnosti. Váchalovo umění bylo ovlivněno jeho vlastními úzkostnými stavy, halucinacemi, strachem z neznáma. Všechny tyto kategorie platí i o Stratilovi. Člověk celoživotně zmítaný v nejistotách, v rozporech pronásledujících jej od útlého věku. Proto má jeho umění, stejně jako Váchalovo, na jedné straně existenciální rozměr – k jeho výrazným cyklům devadesátých let patří série autoportrétů podaných s rembrandtovskou opravdovostí – a na druhé straně jeho díla obsahují téměř vždy prvek ironie a absurdity. Ironie a absurdity žité až do morku kostí. Václav Stratil se mnohokrát v životě nacházel vlivem různých okolností blízko hranic smrti. Je také příznačné, že téměř celé jeho dílo má náboženský kontext. Už od malinka poslouchal předčítání z Bible i otcova vysvětlování biblických motivů. A ty se potom v celém jeho životě znovu a znovu vynořují v různých podobách.

Myslím, že právě tuto stránku jeho osobnosti a jeho díla nemůže naše veřejnost dost dobře pochopit. Potencionální diváci, dnešní generace, totiž ztratila povětšině kontakt se symboly a významy, které starší generaci nebyly ještě tolik cizí. Proto snad ani nelze Václava Stratila řadit k umělcům tvořícím náboženská díla. Anebo proto není do této kategorie řazen, protože si této skutečnosti téměř nikdo nepovšiml.
Přesto, podíváme-li se na náměty a názvy mnoha obrazů – Milosrdný samaritán (1973); Figura, strom, krajina, (1986),Velké parkety – parkety velikonoční (1988-99), Archa úmluvy (1989);Černá madona (1994); z devadesátých let také pochází důležitý cyklus performancí Řeholní pacient; etc. – bude nám zřejmé, že náboženská a biblická tématika hraje v jeho životě velkou roli. Jeden ze svých prvních obrazů (nakreslil v pěti letech) je Krucifix (1955) - ke stejnému námětu se vrací v roce 1993. Tuto polohu je třeba brát vážně i ve Stratilově hesle z devadesátých let I banalita má právo na duchovní život. Stratil používá pro zdůraznění tohoto motivu například bezcenné křiklavě barevné samolepkové štítky na zboží apod.

Stratilovo umění procházelo mnohými stylovými zvraty, nejvíce se však věnoval kresbě. Kresbu také často využíval jako prostředek k svébytné meditaci. Sám v jednom ze svých deníků k tomu poznamenává: Znovu jsem si uvědomil vztah mezi první a poslední čárou u třicetileté kresby. Je bez konce. Čas Bakchův a čas boží jsou si blízko. Ambivalentní nalézá řád, své proporce. Něco, co žije přirozeně. Tri otázky - Proč? Co? Jak? - jsou zodpovězeny bez omezení. Končí problém hledání nového, nové se děje. Vrstvení narůstá, i když se stává neznatelným, neviditelným... Všichni žijí politicky nebo esteticky, mě zajímá extáze. Chci do kreseb vnést vše, co žiji, naplno. Nemohu to říci najednou, tak to realizuji ve vrstvách, extrémně pracně, asketicky, sevřeně. Viditelné neviditelné magické záření vlnění vibrace doteky prolínání vplynutí rozptýlení koncentrace vymezení nepřítomnost popření nalezení.

Pracoval ale také celoživotně i se svým vlastním tělem, známé jsou fotografie různých akcí, většinou silně provokativního charakteru. Práci s tělem známe jako tzv. body art. Umělec také sám sebe zaměňoval za jiné osoby, vžíval se do různých rolí, stával se ženou. Nebojím se napsat, že tak vlastně bral na sebe problém nezakotvenosti současného člověka.

Umění Václava Stratila mělo vždy katarzní prvek, řadí se tak k umělcům, kteří musí tvořit, jinak by jejich život neměl smysl – bez ohledu na to, v jaké životní situaci se zrovna nacházejí. Jeho polemický a mnohdy drsný způsob vyjadřování lze spatřit zejm. na jeho téměř nejnovějším cyklu „Milošových smrtelných obrazů“. K nejnovějším cyklům patří také série obrazů lišek, které byly v nedávné době vystaveny v Oblastní galerii vysočiny v Jihlavě. V jednom rozhovoru k tématu „liška“ Stratil poznamenává: No, tak bavilo mě to jako nějaký rituál. V tom nebyl samozřejmě žádný intelektuální seriální princip, který se dostavuje u člověka v dospělosti, ale byla v tom nějaká posedlost to dělat. Já jsem chtěl být myslivec, když jsem byl malé dítě, tak z toho to asi vyplývalo. Proto jsem hodně maloval lišku v lese.

Petr Turecký

Zastoupení ve sbírkách, výběr: Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Stattliche Kunstsammlungen, Drážďany.

Web autora: http://www.vaclavstratil.cz/

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>