Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv Představení
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Divadlo v okovech: František

2007-09-22 23:51

DIVADLO
Divadlo v okovech: František - psychedelické melodrama o tom, že z náhodných prolnutí lidských osudů nikdy nemůže vzejít nic dobrého. Tradiční narativní postup jednoduchého příběhu je narušován okolnostmi světa, v němž se události odehrávají. Schématická figura Františka s jeho jasným životním cílem – láskou – se střetává s bujarou a absurdní existencí Kolemjdoucího, obyvatele světa, jemuž František nedokáže porozumět; a snad jen Vilma se světem, kam Kolemjdoucí patří, nějakým způsobem komunikuje a oba světy diskontinuálně a náznakově propojuje. Z rozrušení logiky souvislostí a obrazů se vynořuje ucelený a stabilní minipříběh Kačenky, jejíž zklamání, zoufalství a utrpení je jediným následkem střetnutí světů a osudů, a zároveň hlavním poselstvím celé hry.

O amatéřích do přestávky – hrdinský romantický příběh o náročné, obětavé a nezištné snaze amatérského souboru o dosažení výsostného společného cíle – úspěšné premiéry.

vstupné: 70,- Kč

-----------------------

Co je… ČSHPČR?

ČSHPČR vznikla v roce 1993 na půdě soukromého pražského Gymnasia Jana Palacha. Zkratka názvu znamená Česká společnost herecká při časopisu Reakce, dnes již zaniklého literárního občasníku, (proto bývá dnes často mylně interpretována jako Česká společnost herecká Parlamentu České republiky, apod).  Již v následujícím roce se soubor, který vždy byl souborem divadla čistě autorského, výrazně prosadil druhým místem na divadelní přehlídce v rámci Týdne Jana Palacha, jenž vyvrcholil slavnostním večerem na Žofíně. Rychle se stal fenoménem zejména na malých pražských jevištích a na klubových scénách, ale i na zájezdech v podstatě po celé České republice. Byl zván rovněž na zahraniční festivaly alternativního divadla a nezůstal nepovšimnut ani masmédii. Osobité inscenace ČSHPČR získaly uznání odborníků (profesor Jan Císař, divadelní režisér Ivo Krobot, divadelní kritik Vladimír Hulec apod.) i přízeň diváků. Po roce 1997 a odchodu zakladatele Ladislava Doležala došlo k výrazné krizi souboru, z níž však vykrystalizovaly dvě nové vůdčí osobnosti Jan Javornický a Ladislav Niklíček a od té doby soubor nese pozměněný název ČSHPČR – Divadlo v okovech, pod kteroužto hlavičkou vystupuje dodnes. V lednu 2005 se z ČSHPČR – Divadla v okovech stává registrované občanské sdružení.
V průběhu doby se souborem spolupracovaly mnohé osobnosti české kultury: herec Jan Potměšil; filmový a televizní režisér Tomáš Krejčí; výtvarník a hudebník Pavel Kafka; estetička Jana Jebavá; výtvarnice Milena Dopitová; Jan Kábrt, vicemistr ČR v karate; filmový režisér a scénárista a divadelní herec Martin Šinkovský; filmový dokumentarista Tomáš Hodan; hudebník a mykolog člen ČSAV, Jan Borovička; filmový režisér, spisovatel a divadelní herec Luboš Pavel; básník a hudebník Pavel Šenkapoun; hudebník a výtvarník Pavel Kafka; amatérské divadelní soubory Proč?, Drátěné siroty, Šinkyho Dan, Kostra ovsa a další.
Základní principy tvorby ČSHPČR – Divadla v okovech zůstávají po celou dobu existence v podstatě stejné, procházejí desítkami inscenací a vytvořili jakousi tvář souboru. ČSHPČR – Divadlo v okovech vyprodukovalo množství žánrem a formou zcela neomezených představení. Právě hra s pravidly a konvencemi divadla upoutá na těchto inscenacích asi nejvíce. Je zásadním prvkem i textů z dílny ČSHPČR – Divadla v okovech, jež mnohdy vykazují z dnešního pohledu charakteristické rysy postmodernismu: zejména množství hypertextových odkazů, hra znaků i významů, důraz na sémantickou vyprázdněnost znaků, a naopak s vírou, že „vše je plné smyslu“, hledání nových “signifié“ v nových kontextech. Ovlivnění filosofií vede až k extrémům jako ve hře Fiofi (2000), která se zčásti odehrává v latině a atické řečtině 4. století př.n.l. a takřka veškeré dialogy jsou alegorií filosofických disputací významných autorit v historii filosofie, čímž se běžnému publiku hra stává zcela nesrozumitelnou. To vše je navíc uzavřeno ve formě jakési dadaistické frašky, hojně prokládané hudbou a zpěvy, což je opět tradice inscenací ČSHPČR, které se nebojí ani baletu či operety. Nepochopení divákem donutilo ČSHPČR – Divadlo v okovech k určité, alespoň dílčí, trivializaci: např. Vražda tapírem (2003), hra vystavěná na tezi francouzského poststrukturalistického filosofa Michela Foucaulta o smrti autora, je vcelku snadno vnímatelná jako detektivka s vtipnou zápletkou. Pokud bychom chtěli popsat zcela obecně herectví ČSHPČR – Divadla v okovech, musíme zapomenout na klasickou dichotomii Stanislavskij-Brecht, nejblíže se naopak ocitáme skrze myšlení Antonina Artauda (Le Theatre et son double).
To, na čem jsou představení ČSHPČR – Divadla v okovech založena, je tak spíše způsob uchopení divadelních konvencí, způsob pohybování se v divadle, v roli, v inscenaci. Tento modus divadla vytváří specifikum, pečeť, nezaměnitelnost ČSHPČR – Divadla v okovech.

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>