Control: film o tom, jak ztratit kontrolu

„Z určitého bodu již není návratu,“ zapsal si Kafka do deníku první část osudové formule. Hrdina nového filmu o rock´n´rollové star kapely Joy Division Ian Curtis si ji mohl klidně vytetovat na čelo. 18. 6.1980 si ve svém bytě pustil písničku The Idiot od Iggyho Popa a pak se v kuchyni oběsil. Těžko říct, jestli by dnes souhlasil i s druhou částí Kafkova aforismu: „Tohoto bodu je nutno dosáhnout“.

 

 Film dává na tuhle otázku docela zřetelnou odpověď. Podle režiséra snímku Antona Corbijna i autorky předlohy a Curtisovi ženy Deborah by Ian Curtis s vědomím vlastního tragického konce poslal celou svou hudební i uměleckou kariéru k šípku. Pravděpodobně ano. Spalující imaginace, epileptické záchvaty, které ho často kolily i na koncertním pódiu, i nehybné vědomí bezútěšnosti, zející jak prázdná díra nebe nad Manchasterskou dělnickou kolonií, kam se vracel z koncertních šňůr, ho dovedly až na kraj propasti. Možná by to směnil za pokojný život s hypotékou a deseti dětmi, aspoň tak vyznívá film a jeho žena by si to stokrát přála, rock´n ´roll ho ničil, i všechny jeho svátosti: drogy, nevěra, večírky a cesta za vypitým obzorem vlastní omezené hlavy. Ztratil kontrolu nad svým životem.

 

 

Problém je v tom, že v téhle boží lázni bolesti a anarchie vzniká pravé umění. Ars requirit totum hominem – Umění si žádá celého člověka. Pro Curtise bylo umění vším: spásou i zatracením. Jeho umělecké vize a ambice ale zůstávají v Corbijnově filmu trestuhodně stranou. Curtis tu vypadá jen jako další oběť sebedestruktivní rock´n´rollové vlny, předcházející jako předzvěst a vlaštovka vlnu sexuální revoluce, která své plavce zbavovala kontroly nad rozpoutanou silou libida i svitou doprovodných démonů. Snad byl i obětí, zároveň byl ale také tvůrce, básnický génius a svoji sebevraždu předpověděl dávno před její realizací. Bohužel to jen málokdo chtěl slyšet.

 

Control je klasický lineárně vyprávěný životopisný snímek se zaostřením na hlavní postavu a síť vztahů, ze kterých žije drama. Žena, milenka, kolegové z kapely a publikum. Curtisův život je tu zobrazen mezi životy ostatních, trochu jako v seriálu. Curtis byl ale introvert a i dík talentu působil mezi lidmi jako anomalita, nerozuměl si zcela ani se členy kapely a se svoje nejvnitřnější touhy si nechával pro sebe. Pokud se na ně nezaměřil ani film, zůstává nutně trochu na povrchu, a čím byl Curtis větším umělcem i hlubším člověkem, tím víc se mu jeho portrét vzdaluje.

 

I tak jde ale Control hodně pod kůži. Svou úsporností možná někdy odhaluje víc, než kdyby se snažil téma vyčerpat. Navíc jde o Corbijnův celovečerní debut, kvůli natáčení filmu režisér ručil vlastním domem a jeho sázka se mu vyplatila. Do dnešní doby stačil posbírat téměř třicet ocenění a každopádně by ho neměl minout nikdo, kdo má opravdovou vášeň pro poezii a silné netuctové příběhy.