Jak se směje medúza?

2008-03-25 01:34

Tak tuhle podivnou otázku si položilo divadelní uskupení Společenstvo Bezhlavých a došlo k závěru, že černě. Velmi moderně a odvážně pojatá variace na Shakespearovská témata se soustředí na tři ženské hrdinky, které představuje v různých úrovních a formách. Inscenace se hraje v Paláci Akropolis. 
Výstup zpoza zrcadla, odhalení vnitřní podstaty ženství a vyklubání se zpoza masky – tak by se dal definovat začátek představení Černý smích medúzy. Zhroucení vnější schránky a odkrytí pravé podstaty a vnitřního já ženy, které v sobě nese o tolik víc emocí, než je ochotna navenek ukázat. Fyzicky náročná choreografie plná křečovitých poloh v podání jediné účinkující – Miřenky Čechové – pomalu sloupává masku Lady Macbeth. Kruté odhodlání se prosadit, vnitřní souboj a hlavně propadání zoufalství, šílenství a nakonec spáchání sebevraždy prezentuje Čechová pod režisérským vedením Petra Boháče s vypětím všech sil. Divákovi tak stejně jako Lady Mcbeth vráží dýku do hrudi a svým temným smíchem ho sráží na kolena. 

Stísněná atmosféra plná napětí a zmaru je ale vzápětí odlehčena snovým, téměř zpěvným dívčím podáním naivní Ofélie. Její rozmarné procházení se s papírovými holubicemi v náručí a úryvky z libreta „Ano, pane.“ „Ne, pane.“ vtipně doplňují současné náznaky. Také Ofélie skončí během svého výstupu na hraně života a smrti propadá zoufalství, které je ale tiché, smutné a nenahání hrůzu. V poslední části se inscenace odvolává na Zkrocení zlé ženy – víceméně již odlehčenou formou pantominy zesměšňuje gendrové stereotypy.
Na prostě zařízené scéně dominují ostré hrany a jehlany. Zrcadlo zde plní svůj symbolický význam odrazu našeho vědomí, osvobozujícího hledání vlastního já – já ženy. Společenstvo Bezhlavých se nevyhýbá ani erotické obraznosti, ta však v souvislosti s vývěrem partů ze Shakespearových her odkazuje do jiných souvislostí.
Velkou roli zde, stejně jako v dalších inscenacích spolku, hraje mezní životní okamžik. Snové ztvárnění mysli ženy na pokraji rozhodnutí spáchat sebevraždu děsí svou upřímností. Ukazuje lidskou faleš a pokrytectví, nastavuje zrcadlo stále aktuálním mezilidským problémům. Na hamletovskou otázku tu nenajdeme jasnou odpověď, ale v kontextu, v jakém je položena, nutí diváka k zamyšlení. Odhaluje skrytou sílu bojovat, nebo aspoň a víru v ní.
Alegorická, abstraktní one-woman show je sugestivní, emočně vyčerpávající podívaná, která zanechává rozsáhlý prostor pro vlastní otázky a interpretace. Proto dojem z absolvování představení zůstává hluboký ještě dlouhé dny poté.
Nejbližší repríza: 28. března od 20 hod, Palác Akropolis
Hana Rojková