Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv Filmy
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

[BIO] Adam Olha: Martin–Lisabon, Helena Papírníková: Ivan Martin Jirous

2008-02-25 23:57

[BIO]
Adam Olha: Martin-Lisabon (2007)
Helena Papírníková: Ivan Martin Jirous (23 záběrů) (2002)
Helena Papírníková: Ivan Martin Jirous čte dopis od Dášy Vokaté při mši u Tyrolského domu v oboře knížete Schwarzenberga (2007) 

Intimní filmová imprese Adama Olhy na úzkém formátu Super8 zachycuje režisérova milostná troskotání při dlouhodobém pobytu v Portugalsku, dokončená vyprávěním o rozchodu jeho matky s jejím manželem. V druhé části programu budou představeny dva dokumenty Heleny Papírníkové natočené s Ivanem Martinem Jirousem v průběhu pěti let.

(Vstup 80.-)

----------------------------------------------------------

Adam Olha: Martin–Lisabon (2007, 20min)

Do intimního světa postav snímku Martin – Lisabon vstupujeme v rytmu pomalé a dlouhé cesty. Cesta vlakem zasněženou krajinou i křídlo letadla prorážející mraky jako by otevíraly scénu pro vyprávění o ztroskotání milostného vztahu. Je to však vyprávění anonymního vypravěče, který více než příběhu patří hlasu, jenž se rozprostírá a šumí stejně jako oceánský příboj rámující celý snímek. V náhlých přívalech ženského hlasu sledujeme průhledy do lisabonských ulic, most tyčící se nad městem či pouliční zpěváky, kteří jsou stejně anonymní jako onen ženský hlas. Obrazy, jež se pramálo starají o svůj obsah, suverénně ukazují, kolik barev může mít černobílý film a kolik podob jeho melancholie. Spontánní a náhodný komentář patří divákům sledujícím své vlastní zážitky, hlasy patří němým tělům na plátně. V proudu cestovatelských obrazů rezonuje komentář, který zazněl jindy a na jiném místě: jsme svědky bujení náhodných a nezáměrných metafor, které začínají a končí v libovolný moment a spojují se v celky - dalece přesahující to, co říká hlas i obraz. Tak dva muži, kteří zápolí s kusem panelu kdesi u silnice a vzápětí jej tam nechávají ležet, doříkávají ženino vyprávění o muži, jenž opustil rodinu, našel si někoho mladšího a začal žít „svůj nový život“. „Já už ničemu nerozumím,“ říká syn tohoto otce a kamera klouže po lisabonských katedrálách. Stejně tak se matčina slova o víře v rodinu splétají s pohledem na chlapecké nohy kopající do těl mrtvých ryb někde na pláži. Lekající ryby, zahrabané v písku, tepou mrazivou ironií do naděje, že se muž k rodině jednou vrátí. To však není všechno. Ve změti obrazů, které kloužou od náhodných pohledů na město přes metafory, tvořící si vlastní příběh, až k momentkám, jež jako by si pohrávaly se svým symbolickým potenciálem a možností být stopou k vyprávění, se náhle vynoří zcela jiná bytost. Pedro Guilherme je černovlasý chlapec z Lisabonu, kterému v roce 1999 nasadili rovnátka. „Uvízl jsem ve vlastním dospívání,“ říká jeho hlas, zatímco kamera sleduje vnitřek jeho čelistí. I přítomnost tohoto zcela konkrétního osobního minipříběhu o dospívání staví - vzhledem k vyprávění o vyrovnávání se z rozchodem paralelu, která je však stejně nezacelená a možná i ironická jako střídající se hudební motivy doprovázející sled obrazů. (Tomáš Jirsa - www.dokument-festival.cz)
------------------------------------

Helena Papírníková: Ivan Martin Jirous čte dopis od Dášy Vokaté při mši u Tyrolského domu v oboře knížete Schwarzenberga (2007, 11min)

Za poetickým záznamem mše v knížecí oboře, který překrývá zpěv písničkářky a četba jejího dopisu básníkem,se skrývá nostalgický až melancholický pocit z pozvolna sevzdalujícího světa undergroundové pospolitosti. Průzračný film, oddaný okamžiku a jeho radostné náladě, zachycuje zlomek jednoho setkání pod širým nebem a ve zvrstvené dokumentaci poukazuje k podstatě nezávislé kultury jako neustále proudící a nezavršené. A zdá se, že její součástí může být i šlechtic a současný český ministr zahraničí.

---------------------------------------------

Helena Papírníková: Ivan Martin Jirous (23 záběrů) (2002, 14min)

Filmový portrét básníka, příliš silný otisk v tvárné paměti těla. Lyrický ateliér setkání, pokusu o sblížení, nečekaných konfrontací věcí a slov, naléhavý smyslový pocit, náčrt, náběh, zachycení něčeho, co pokračuje tím, že to končí. Jak popsat krátký intenzivní film složený z posbíraných jednotlivých obrazů, senzibilní a čistý snímek jemných doteků, šerosvitnou miniaturu, kde obraz i odraz splývají vjedno - portrét s pocitem, jeho tvář, její tvář. Ani cíl, ani cesta nejsou přímo dány - postava muže se rodí pro film, ale není v něm ani hrdinou, ani osudem, který odkazuje k abstraktní osnově, v níž se proměnil, a k nebezpečím, která odtud plynou. Zlomkovitost je tu vzpourou proti interpretaci, přetržitost jde proti němu jako textu a důležitým činitelem je tu ironie - lyrika ironie. Zdánlivě uzavřené výjevy jsou ve skutečnosti instrumentem, který rozbíjí člověka jako výpověď z jiných textů a v situacích mu dovoluje, aby se znovu stával a důvěrně byl. V polohách krajních, odstředivých, jakoby stále nahý. A možná to ani není portrét, spíš počitek, kdy se básník stává znovu tělem. Právě metamorfózou textu a těla je soubojem s mýtem básníka, a tak i fascinující prohrou, která bude dál jeho mytologii spoluvytvářet.

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>